Princ na černém koni 1 od Koizumi Michiyo

2. května 2010 v 20:24 | Kika-chan |  Poviedky Anime na prianie
a
Mladá pohledná žena vystoupila z auta, usmála se na kamarádku, která ji sem dovezla, a vykročila ke schodům pokrytým tlustým červeným kobercem.
Nejeden muž se po ní otočil a nejedna žena po ní závistivě loupla očima.
Ona však na všechny kolem sebe smála a roznášela štěstí, takže nikdo se nedokázal příliš dlouho mračit, ať už chtěl sebevíc.
Vkročila do hlavního sálu divadla a vydala se po schodech dolů, tedy přesněji jen někam doprostřed, kde bylo její sedadlo.
Její zrak upoutal černovlásek asi tak v jejím věku sedící nalevo od jejího místa. Byl... nádherný. Nejstručnější výraz pro jeho popis. Měl zakloněnou hlavu a oči upíral někam ke stropu. Bezděčně taky pohlédla vzhůru a když zase narovnala tvář, zjistila, že ji pozoruje pár očí černých jako nejtemnější noc. Patřily onomu černovláskovi. Usmála se na něj, došla ke svému místu a posadila se.


Chvilku se dívala na jeviště, na tváři jí hrál úsměv. Jako vždy.
"Ahoj," uslyšela pak krásný hlas, hladký jako samet.
Otočila se za ním a znovu se setkala s uhrančivým černým pohledem.
"Ahoj," pozdravila ho nazpátek.
Černovlasému mladíkovi její hlas připadal stejně nádherný jako jí ten jeho. Jako nejkrásnější symfonie, jak si pomyslel.
Její zelené oči ho upoutaly. Byly tak vstřícné a štěstí z nich přímo sršelo!
Dlouho nepromluvili, jen udržovali oční kontakt. Pak náhle zjistil, že jí úsměv zmizel z symetrického obličeje a teď se tvářila naprosto vážně. Dokonce by mohl použít výraz okouzleně.
Pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale pokud ano, slova mu uvázla v krku. Po chvilce zase ústa zavřel a lehce, téměř nepatrně se pousmál.
Oplatila mu to zářivým úsměvem a pak odvrátila tvář.
To se mu moc nelíbilo, nemohl se dívat do těch zelených tůní.
"Jsem Sasuke," představil se tak náhle, že to i jeho samotného překvapilo.
Zase se na něj podívala, tentokrát však jen proto, aby mu řekla vlastní jméno.
"Sakura." zazvonil její hlas. A znovu pohlédla na jeviště.
"Těší mě," zamumlal jen a jeho oči taky zabloudily stejným směrem jako její.
Moc dlouho to však nevydržel a zase se podíval na ni. Cítila jeho pohled, ale nijak na to nereagovala. On si ji zatím důkladně prohlížel. Dokonce už i začlo představení, ale kromě podvědomého zatleskání na něj jinak nereagoval, nedokázal od ní odtrhnout oči.
Celou čtvrthodinu ho nechala, ale když ani po té době nepřestával, odlepila zrak od herců a znovu se setkala s jeho hlubokýma očima, které se rychle zvedly od jejích rtů.
"Co tak koukáte?" zeptala se tiše, aby nerušili ostatní. Rty se jí neustále křivily do slabého úsměvu.
"Obdivuji vaši krásu," zašeptal.
Usmála se a stočila pohled na jeviště. Tváře jí ozdobily ruměnce.
Teď ale z nějakého důvodu nemohla vydržet nedívat se na něj. Trochu natočila hlavu a zbytek dokončila očima, než se jí dostal do zorného pole. Stále se na ni díval a usmál se, když si všimnul, že mu pohled opětuje.
"Nejste vy anděl?" zaslechla znovu jeho hluboký, hedvábný hlas a v žaludku jakoby jí zalechtala motýlí křídla.
"Jen pokud jste se mnou spadl z nebe," odpověděla.
V jeho úsměvu se objevil náznak pobavení, v jeho očích zase němá otázka. Naklonil hlavu trochu na stranu a rukou si podepřel bradu opírajíc se přitom loktem o svou nohu. Po chviličce se trochu napřímil, uvolnil paži a natáhnul ji tak, že se prsty lehce otřel o dívčinu tvář. Zarděla se a sklopila oči.
Nadechnul se, ale ozvalo se varovné syknutí od někoho ze sousedů, takže zase vydechl, aniž by něco řekl.
Spustil ruku a položil ji na společné opěrátko, dlaní nahoru.
Vyhledala jeho oči a on v jejích spatřil mezi spoustou emocí i zmatek. Jen se usmál, nic víc.
Nějakou dobu se zase nechala unášet jeho hlubokým pohledem, pak její zrak sklouznul k jeho ruce a následně zase vzhůru k jeho očím.
Zdráhavě se usmála a váhavě vložila ruku do jeho připravené dlaně.
Palcem jí přejel po zápěstí a pak propletl jejich prsty.
Oba se potom otočili od sebe a podívali se na jeviště. Víc než představení ale vnímali jeden druhého...
Sálem se rozlehl potlesk a oni dva se neochotně pustili a přidali se. Je to přece slušnost!
Po nějaké době k východům začaly proudit davy lidí a i Sakura se zvedla a šla pryč. Najednou ji někdo zezadu chytnul za ruku.
"Doufám, že máte ještě čas," ozvalo se jí hned nato u ucha, "a nemusíte hned domů."
S odpovědí si počkala, chtěla mu vidět do očí. Když došli do haly, otočila se na něj. Probodal ji zvídavým pohledem.
"I kdybych neměla, udělám si ho," usmála se. "A pokud mě nešálí paměť, už jsem se snad přestavila, ne?"
Oplatil jí úsměv a přikývnul.
"Proč si tedy pořád vykáme?"
Pokrčil rameny a pokračoval k východu, růžovovlásku přitom táhnul za sebou.
Když se ocitli dole pod schody, rozhlédl se po svém autě. Nebylo těžké ho najít - dlouhá černá limuzína upoutala zrak každého. Otočil se a všimnul si, že dívka rozpačitě sleduje přibližný směr jeho pohledu a snaží se najít to, co hledal on.
"Máš odvoz?" usmál se.
Z nějakého důvodu jí poskočilo srdce a tváře zrůžověly, než zavrtěla hlavou. Chvilku váhala, co mu může říct a co by měla radši utajit, ale i když jí samotné to připadalo absurdní, důvěřovala mu. "Rodiče odjeli z města."
V očích se mu mihnul záblesk jakýchsi neznámých emocí, ale to už k nim dojela limuzína a z ní rychle vyskočil šedovlasý muž.
"Počkej, Kakashi!" zarazil ho Sasuke, ačkoli se stále díval na Sakuru. Ta překvapeně zamrkala.
Černovlasý mladík na ni mrknul a pak se otočil. "Bylo by možné, kdybych si udělal menší procházku?"
Kakashi loupnul očima po dívce za ním, která okamžitě zrudla a uhnula pohledem. Usmál se, ale pak si povzdychnul. "Vaše rodiče mne nechají zavřít, pokud se vám něco stane."
"Beru to jako ano," zazubil se Sasuke a otočil se o sto osmdesát stupňů. "Můžeme?"
Sakura přikývla a ještě se stihnula zdráhavě usmát na Kakashiho, než byla odtáhnuta pryč. Teda... takhle to zní, jako by snad šla nedobrovolně. Spíš Sasuke se vydal pryč a ona se ho pouze držela.
Kolem divadla se rozprostíral kouzelný park a přesně tam dvojice zamířila. Nebe bylo poseto hvězdami a měsíc se pomalu blížil k úplňku.
"Kdo to byl?" ozvala se jako první Sakura.
"Kakashi," odpověděl a zazubil se. "Dá se říct taková moje chůva. Máti o mě má přehnaný strach."
"Myslí to dobře," pousmála se, když otráveně protočil očima.
"Vždyť já vím."
Pak zaklonil hlavu a podíval se na nebe. Okamžitě ho napodobila, ale hvězdy se jí nezdály zajímavější než on, takže pohled rychle nasměrovala na jeho tvář.
"Co tak koukáš?" zeptal se s nádechem pobavení, když si všimnul jejího počínání.
"Obdivuji tvou krásu," zopakovala jeho slova.
Usmál se, potom zvednul ruku a prsty jí přejel po tváři. Vizuálně stejně jako předtím v divadle, ale bylo to jiné. Tady byli sami dva, nikdo je neokřikoval, aby byli zticha.
Zachvěla se pod jeho dotykem a klesla jí víčka.
Ta reakce ho potěšila, prsty sklouznul po její líci až ke krku, přes klíční kost na ramena, po ruce a pak zase jen propletl své prsty s jejími.
Škubla sebou, otevřela oči a stydlivě se usmála, když zahlédla jeho pobavený výraz.
"Pojď!" vybídla ho pak a rozutekla se po písčité cestičce pryč.
Po tváři mu přelétl úsměv a rozběhl se za ní. "Kam jdeme?" zeptal se po chvilce.
Ohlédla se na něj přes rameno. "Ty nejsi zdejší, viď? Všichni odsud by to tu už dávno poznali."
Zazubil se. "Prokoukla jsi mě!"
Zvonivě se zasmála, pak ale úplně náhle zpomalila do kroku, až nakonec zastavila.
"Už jsme tu?" zeptal se.
Přikývla a hlavou pokynula dopředu. Chvilku ostřil oči, než mu došlo, že se dívá na klidnou vodní plochu. Jezírko nebylo ani velké, ani malé, odrážely se v něm hvězdy a přímo uprostřed plaval měsíc.
"Je tu krásně," vyslovila Sakura Sasukeho myšlenky.
"Nevím, jestli by se mi tu líbilo tak moc, kdybys tu nebyla se mnou."
Usmála se, pak seběhla blíž k jezírku a posadila se do trávy. Šaty svěží tyrkysové barvy se i bez její pomoci rozprostřely kolem ní. Zaklonila hlavu a nakonec se z veselým smíchem položila na zem úplně. Lehce pokrčila nohy v kolenou a ruce rozhodila vedle svého těla, jak ji napadlo. Nesnažila se vypadat krásně, přesto se jí to - aspoň podle Sasukeho - povedlo na jedničku.
Udělal několik dlouhých kroků a přisedl si vedle ní. Tichá a kouzelná krajinka by ho jinak uchvátila, teď však neznamenala nic v porovnání s krásou dívky. Její zvonivý smích stále ještě neutichl, stále zněl jako ta nejlíbeznější hudba.
"Řekni mi něco o sobě," zaprosil, když se přestala smát.
Na chvilku na něj upřela nervózní zelený pohled a Sasukemu hned bylo jasné, že se nic nedozví, pokud jí krapet nepomůže.
"Kolik ti je?" začal snad tou nejprimitivnější otázkou.
"Devatenáct," odpověděla hned. "Co ty?"
"Ještě měsíc mi bude osmnáct."
"Odkud jsi?" vyhrkla dřív, než se stačil zeptat na něco dalšího on.
"Z daleka..."
"Z jiného města?"
"Z jiné země."
Nedokázala potlačit slabé škubnutí a její tvář na zlomek vteřiny zkroutila bolestná grimasa.
"Snad se mi tu nerozpláčeš," zamumlal, opřel se o předloktí, tak nějak si lehnul a naklonil se nad ni. Skousla si ret a její obočí se stáhlo k sobě, jak se snažila skutečně se nerozbrečet.
"Pročpak tě to tak vzalo, hm?" zeptal se a jeho prsty zase zabloudily po její tváři.
"Jak daleko?" špitla jenom.
"Mohlo by to být dál... ale i blíž."
Dosud potlačovaný vzlyk se jí vydral skrze rty doprovozený osamocenou slzou.
"No tak, neplakej mi tu! Nemám praxi v utěšování andělů a navíc... úsměv tvojí tváři sluší víc."
Pokusila se usmát, ovšem nemyslela si, že by se jí to povedlo. Jenom ta snaha ale Sasukeho potěšila.
"Vidíš, že to jde," daroval jí jeden ze svých nejšťastnějších úsměvů a dlaní jí něžně setřel slzy. Její tělo zase reagovalo na jeho dotek po svém, rozechvělo se, oči se jí automaticky zavřely a naopak rty pootevřely. A Sasuke té "výzvě" prostě neodolal.
Rukou, kterou měl stále na její tváři, ji lehce pohladil, pak se sklonil a konečně ji políbil.
Okamžitě i když trochu váhavě mu vložila své drobné ručky do vlasů a její srdce přispělo zběsilým tlukotem.
Potřeba nového kyslíku je ovšem donutila odtrhnout se od sebe. A Sasukemu potom najednou stačilo jen se dívat na její usměvavou tvář a její oddaný pohled.
Pak se najednou zachvěla. Zimou.
Usmál se, posadil se a stáhnul si svoje sako.
"Na," podal jí ho pak stále s oním úsměvem.
Taky se vytáhla do sedu, pronášejíc děkovná slova si od něj vzala podávané sako a oblékla si ho. Objal ji kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Jestli se na hvězdy dívali jen pár minut, nebo hodiny, to nikdy nedokázali vypovědět.
Pak Sakura zavřela oči a během chvilky už nevěděla o světě. Úsměv ale její tvář ani ve spánku neopustil.
Probrala se ani ne o hodinu později, když ji Sasuke pokládal do měkké postele.
"Kde to jsem?" zeptala se a zamrkala do slabé záře teplého světla, které přicházelo z chodby.
"V mém pokoji v hotelu," usmál se na ni a prsty jí lehce přejel po tváři.
"Znám tě jen chvíli a už je pro mě tvůj úsměv ten nejnádhernější úkaz na světě," vypadlo z ní upřímně.
Jeho andělská tvář najednou zvážněla, zatímco jeho oči se naplnily... láskou? Opravdu Sakuru jen neklamaly oči?
"Znám tě jen chvíli," začal stejnými slovy a trochu se k ní naklonil, "a už je pro mě tvůj hlas tou nejnádhernější hudbou."
Usmála se, beze slova ho chytla za krk a centimetry oddělující jejich rty rázem zmizely.
Slabě mu vzdychla do úst, když ucítila jeho chladné prsty na stehně, zachvěla se a naskočila jí husí kůže.
Vytáhnul se i s ní do sedu a stále ji líbajíc začal rozepínat zip jejích šatů. Nechala ho, toužila po tom samém. Přesunul své rty na její krk a přitom jí opatrně, lehce sundával šaty.
Tyrkysová látka jí sklouzla přes ramena a její líčka nabrala růžovou barvu.
Všimnul si toho a chtě nechtě se usmál. "Jsi nádherná," zašeptal.
"Ne jako ty," opáčila.
Uchechtl se nad absurdností tohoto rozhovoru, než ji políbil na dekoltu. Zaklonila hlavu a s blahem zavřenýma očima vzdychla.
Už si ani nedokázala představit, že by si s ní hrál, tak mu věřila.
Miluje ho? Pravděpodobně. Není si jistá, přeci jen ho zná jen několik hodin... ale stejně. Ten pocit... mohlo by to být něco jiného než láska? Pouhé pobláznění? Podle toho, jak se jí stáhlo srdce, usoudila, že pobláznění to nebude.
Zachvěla se - možná rozkoší, kterou jí způsobovaly Sasukeho rty hladící její pokožku, možná díky zbloudilé myšlence, že by to necítil stejně jako ona, že si s ní jen pohrává.
"Děje se něco?" všimnul si její nenadálé nervozity.
Zavrtěla hlavou. Ani ona sama nevěděla, odkud ten pocit pochází. Snad z možnosti, že by si s ní opravdu chtěl jen užít, možná se bála, aby nezjistil, že si o něm toto myslela.
Odtáhl se od ní a zadíval se jí do očí.
"Nemluvíš pravdu," zamumlal po chvíli.
Uhnula pohledem.
"Nemusíš to dělat, pokud nechceš," pokračoval.
Ucítila, jak jeho ruce kloužou pryč z jejího těla, a na to zareagovala víc než urychleně.
"Ne," vyklouzlo jí, než se k němu přitiskla. Na malinkatou chvíli sklopila víčka a pak se mu podívala zpříma do očí. "Nehraješ si se mnou, že ne?" Téměř zaprosila.
"To tě trápí?" vyhrknul překvapeně.
Na tváře jí naskočily ruměnce a uhnula pohledem. Najednou si připadala jako naprostý idiot.
Uslyšela, jak vzdychnul, a pak už ji jednou rukou pohladil po vlasech a druhou po zádech. "Jak bych mohl?" zašeptal a krátce ji políbil na čelo.
Zavládlo rozpačité ticho a Sakuru by si najednou nejradši nafackovala. Ještě před několika vteřinami si nedokázala představit nic krásnějšího a teď by se raději studem propadla, že to zkazila.
Sasuke si tiše povzdychnul. Už chtěl Sakuru znovu políbit, ale vykroutila se mu ze sevření.
Zmátlo ho to, jenže to už se s červenými líčky položila na matraci. Šaty měla shrnuté k pasu a zakrývaly jí jen spodní část těla.
Stočila zrak stranou, když si ji zaujatým pohledem prohlédl.
A pak se mu náhle podívala přímo do očí a natáhla k němu ruku. Taky nic neříkal, bál se, co by se stalo, kdyby teď řekl něco nepatřičného... po tom, co ho ona sama vytrhla z toho bájného opojení. Proto jí jen lehce stiskl prsty.
Trochu ho zatáhla za ruku a když se jí poslušně podvolil, přitáhla si ho až nad sebe.
S dechem zatajeným, jako když dítě otevírá dárek pod stromečkem, začla knoflíky jeho košile protahovat příslušnými dírkami. A on ji jen pozoroval...
Rozzářenýma očima zkoumala jeho postupně se odhalující pokožku a když rozepnula poslední knoflíček, prstem mu přejela mezi svaly. Pak zvedla zrak a usmála se na něj.
Vřelý úsměv jí oplatil a sklonil se. Těsně předtím, než sám zavřel oči, si všimnul, jak se jí zachvěla víčka a následně zakryla její oči zelené jak čerstvá, jarní tráva.
Srdce jeho polibkům vykročilo vstříc rychlým tlukotem, zatímco její rty se společně s jeho pohybovaly v naprosté souhře.
Zase se s ní vytáhnul do sedu a s její pomocí se jeho košile brzo octla na zemi.
Dlouho pak Sakuřino drobné tělíčko hýčkal polibky a dotyky, zatímco v ní rostla touha pokročit dál... Chtíč, který se pomalu ale jistě stával jí nezvladatelným, neuspokojila ani vášnivějšími polibky a žhavějšími dotyky, naopak s nimi rostl víc a víc.
"Sasuke..." zavzdychala jeho jméno.
Chtěla víc... jako on. Chvíli se zabýval úplném vysvléknutí jí z šatů a jakmile byly dole, ona ho až s překvapivou rychlostí zbavila kalhot. Teď, když byli oba jen ve spodním prádle, Sakura navíc jen napůl, by se nezastavili, snad ani kdyby někdo vešel. Neměli to pod kontrolou, uspokojit své touhy se v této chvíli stalo jedinou důležitou věcí. A ještě jeden zvláštní pocit, který jim oběma doutnal v nitru a postupně spaloval každou jejich buňku. Oba to cítili stejně, ale ani jeden to nebyl schopný pojmenovat. Chvilkové vzplanutí, pobláznění, chtíč... a nabízelo se ještě spoustu dalších alternativ. Ze všech si ale právě jedna zabírala největší procento pravděpodobnosti.
Mohlo by opravdu... mohla by to skutečně být láska?
Kdo ví, zda je tak náhle a rychle mohl spoutat cit tak čistý a vroucný, jako je láska... Nemělo ale smysl zabývat se tím teď. Odpověď se objeví časem.
Předehra, která se jim oběma ještě před vteřinkou zdála omamná a dokonalá, najednou trvala už moc dlouho a začala se měnit spíš v mučení. Překrásné, to ano... ale to stále nemění fakt, že tak se "hlavní program noci" stále oddaluje.
Zasténala - blahem i zoufalou prosbou. A Sasuke okamžitě vyhověl jejímu a zároveň i svému přání...
Poslední kousky oblečení se během chvíle přemístily z jejich těl někam pryč.
A pak konečně nastal okamžik, kdy snad nemohli přítomnost toho druhého vnímat jasněji.
Prudká vlna rozkoše Sakuru donutila zaklonit hlavu a vykřiknout. Její krk - bělostný a nádherný - přímo křičel o políbení, nešlo tomu odolat.
Oba dva se cítili neskonale nádherně. Už nikdy nechtěli zažít nic jiného, už nikdy to nechtěli zažít s někým jiným. A to ten nejdokonalejší okamžik měl teprve přijít...

"Sasuke..." vyklouzlo jí mezi rty.
Opřel se o lokty s úmyslem ji po tom všem ještě aspoň políbit.
"Jau!" vykřikla ale a pak to jedno slůvko místo prosby jen tiše opakovala pořád dokola.
"Promiň!" vyhrkl, když si všimnul, že rukou tlačí její vlasy do polštáře, a rychle se od ní odkulil pryč.
Ke své smůle ovšem dobře neodhadnul vzdálenost kraje postele, a tak přes něj i s peřinou sklouznul.
Dopad zády na podlahu ho zaskočil, obrazně řečeno mu vyrazil dech, že překvapeně vykřikl.
"Panebože, je ti něco?" vyjekla Sakura a rychle nakoukla přes okraj.
Šokovaný výraz jeho obličej se postupně uvolnil, víčka mu klesla a rty se mu zkroutily do úsměvu, který stále rostl a rostl, až Sasuke ukázal řadu dokonalých bílých zubů a nakonec se rozesmál.
Sakuře na tváři naskočil úsměv, pobaveně se uchechtla a lehla si na záda zpět na matraci. Jak tak poslouchala Sasukeho smích, nevydržela to a musela se k němu přidat.
A pak zčistajasna utichl a stejně náhle se jí naskytla možnost topit se v jeho černočerném pohledu. Na tváři se mu rýsoval úsměv, nad kterém by se mohla rozplývat hodiny, a ty oči... bože, ty oči! Tak láskyplný, oddaný a zbožňující výraz neviděla ještě u nikoho, nikoho na světě! A teď byl tento kouzelný pohled věnován jen a jen jí!
A pak se sklonil a krátce spojil jejich rty. Jako něžná, sladká tečka na konec.
Odtáhnul se od ní, ruku jí obmotal kolem pasu a ona sama se k němu přitulila.
"Dobrou noc, Sasuke," zašeptala.
Políbil ji do vlasů a zavřel oči. "Dobrou noc..." odvětil ještě.
Na to, že spali jen krátce, se oba probudili časně ráno. Ne oba najednou, samozřejmě... když Sakura otevřela oči, přistihla Sasukeho, jak s úsměvem zkoumá její obličej.
"Dobré ráno," zamumlal.
"Dobré," usmála se v odpověď. Pak téměř nespokojeně zabručela, chytla ho za krk a našpulila rty.
Potěšila ho její reakce a ještě raději jí vyhověl. Nelíbal ji nijak dlouho, zato opravdu jemně a láskyplně.
Po chvíli se od ní trochu odtáhl a díval se na ni z větší dálky, zatímco ona mu vískala vlasy na temeni hlavy.
"Copak bychom si dali k snídani?" zeptal se.
Zamručela a znovu našpulila rty, tentokrát nesouhlasem. "Nikam nechci."
Usmál se. "Vždyť ani nemusíš. Nechám to donést na pokoj. No... tak co chceš?"
Pokrčila rameny. "To je jedno."
Ušklíbnul se a vykroutil se z jejího sevření. "Beru tě za slovo."
Zvednul se a vydal se ke dveřím, zatímco Sakura si prohlédla, co má na sobě. Bílou košili s krátkými rukávy měl rozepnutou, což se jí víc než líbilo, a dál měl ještě obyčejné (ale pěkně draze vypadající) džíny.
Vrátil se po několika minutách a usmál se na Sakuru sedící na kraji postele s přikrývkou obmotanou kolem těla. Tupě zírala někam na koberec.
Se slovy "Doufám, že máš ráda sladké" si před ní klekl a krátce ji políbil.
"M-hm..." zabručela jen, chytla ho za krk a nedovolila mu odtáhnout se.
Zatlačil ji zpátky do matrace a sám se přemístil nad ni.
Najednou si vzdychla a otočila hlavu na stranu, takže se odtrhla od jeho rtů.
"Kdy odjíždíš?" zašeptala.
Jen vyslovit tu otázku jí dělalo potíže, bolelo ji přitom u srdce. A bála se odpovědi...
Povzdychnul si a sednul si vedle ní.
"Brzo..."
Vyhrkly jí slzy a mezi rty jí unikl tichý zoufalý vzlyk.
"No tak..." Objal ji a ona se křečovitě chytla jeho košile. "Už podruhé reaguješ takhle. Proč?"
"Já... To protože..." Zarazila se. Nemohla to vyslovit, ne pokud si nebyla na sto procent jistá. A ona si nebyla jistá!
"Já..." zopakovala ještě jednou, pak ale zatřásla hlavou a nechala slzy přetéct přes stavidla. "Já nevím. Nechápu to, vím jen, že se tak cítím a... a že nechci, abys odjel! Nikdy!"
Povzdychnul si a setřel jí slzy. "Ani nevíš, jak rád bych zůstal. Napořád... s tebou..."
"Proč bys nemohl? Proč by ses sem nemohl" - nahlas polkla, jak se téměř styděla to vyslovit - "přestěhovat?"
Zavrtěl hlavou a ztrápeně jí pohlédl do očí. "Kdyby to jen bylo tak lehké, myslíš, že bych to neudělal? Ale já nemůžu! Nemůžu tam nechat rodiče, přátele a... a ostatní!"
"Proč?" Opakovala jak kolovrátek. Sama by říkala to samé, kdyby byla na jeho místě, sama by taky nechtěla opustit svou rodinu... ale chtěla si ho až zoufale udržet.
"Prostě to nejde, věř mi," zašeptal.
Už chtěla znovu vypustit to jedno tázací slůvko z úst, ale zastavilo ji rázné zaklepání.
"Sasuke?" ozval se z chodby hned nato mužský hlas.
"To bude Kakashi," zabručel si Sasuke spíš pro sebe, podíval se na Sakuru a pak se zvednul.
Dál už slyšela jen tlumený rozhovor.
"Vypadáte celkem svěže, Sasuke," řekl hlas, který si matně pamatovala ze včerejška. "Doufám, že to nedopadne jako obvykle, aby se na mě vaše paní matka zase nerozzlobila. Nevím, jestli by vaše ze-"
Přerušilo ho varovné syknutí.
"Co?" vyhrknul překvapeně. Na chvilku zavládlo rozpačité ticho, než se zas ozval. "Ona... je tady? Teď? A u vás?"
"Není to jako obvykle, Kakashi, tohle je jiné," zaslechla Sasukeho. "Poslyš, potřeboval bych si něco zařídit a každou chvílí by měla dorazit pokojová služba se snídaní, takže to vyřiď."
"Ale p-"
"A takhle mi teď neříkej!"
Sakura doteď jen zvědavě zvedala krk, ale jak se Sasuke na Kakashiho obořil, nedalo jí to a vykročila ke dveřím. Už jí k nim zbýval pouhý metr, když se přímo v nich objevil Sasuke a zatvářil se překvapeně, jak ji uviděl tak blízko.
"Co je?" zeptal se.
Zčervenala a uhnula pohledem.
Na tváři se mu objevil šibalský úsměv, než ji objal kolem pasu a donutil ji, aby mu pohlédla přímo do očí. "Snad jsi nechtěla špehovat?"
Ruměnce na jejích tvářích trochu ztmavly a už už chtěla zase otočit tvář, když ji políbil. Ruce jí okamžitě vystřelily kolem jeho krku a jeho ta reakce samozřejmě potěšila.
Hlasitého zaklepání si nevšímal, koneckonců otevřít má Kakashi.
A pak už to šlo ráz na ráz.
Ozvala se dunivá rána a zuřivé cvakání fotoaparátů.
Sakura se od Sasukeho s výkřikem odtrhla a křečovitě si chytla deku.
"Dělej, běž!" zavelel pak Sasuke a začal jí postrkovat k jedněm dveřím.
Vřítila se do (jak zjistila) luxusní koupelny, Sasuke za nimi přibouchnul dveře a zamknul.
"Už je dobře," zamumlal, když se Sakura rozbrečela, a přitáhnul si ji k sobě.
"Proč nás fotili?"
Povzdychnul si. "Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděla takhle."
"Co?"
"Slyšela jsi o Konoze?"
"Jo, ale jak to s tím souvisí? Žiješ tam?"
"Něco víc. Řekni, co všechno o té zemi víš?"
"Nic moc, vlastně jen že tam ještě vládne král. Ale pořád nechápu."
"Jo... A mohla bys mi jen tak pro zajímavost říct jméno vládnoucího rodu? A ještě jména potomků krále. Jako nápovědu ti řeknu, že má dva syny."
"Uchiha, myslím. A starší princ je Itachi, mladší Sasuke. Ale jak..." Zarazila se a najednou zbledla. "Ne!" vydechla.
Smířeně se usmál.
"Ale to přece... Vždyť... Ty jsi normální kluk!"
"Myslíš, že normální kluk jezdí v limuzíně, má bodyguarda a pronásledují ho fotografové?"
"Ale..." Už nenašla další slova. Šrumec z ložnice vůbec nevnímala, ani bušení na dveře koupelny. Jen tlukot svého srdce, svůj zrychlený dech a vzdáleně i Sasukeho.
"Takže... ty jsi mladší princ Konohy...?"
Přikývnul a hořce se ušklíbnul. "Princ 'jedna milostná aférka za druhou'... jo, to jsem já."
"Využil jsi mě?" hlesla a odtáhla se od něj.
"Ty mě neposloucháš, nebo co? To bych nemohl, Sakuro! Tentokrát je to jiné. Princ 's kýmpak si to začal tentokrát' se zamiloval."
Zkoprněla. "Zamiloval?"
Usmál se. "Do neobyčejné obyčejné holky s růžovými vlasy a smaragdovýma očima."
"Myslíš to vážně?" zajíkla se.
Opírajíc se o vanu přikývnul a zahleděl se do stropu. "Ale řekni to rodičům, novinářům a celé zemi... Všichni si budou myslet, že se jen vymlouvám. Ani Kakashi už mi nevěřil, že s tebou nešlo jen o zábavu. A jak ti asi můžou uvěřit neznámí lidé, kteří v tobě vidí jen rozmazleného frajírka, co měl to štěstí, že se narodil do královské rodiny, když ti nevěří přítel?"
Nereagovala na to, všechno jí docházelo pomaleji. Právě teď se dopracovala k faktu, že miluje prince. A co víc, že ten princ miluje ji!
"Takže já spala s princem..." Ani si neuvědomila, že to vyslovila nahlas.
"No jo," ušklíbl se Sasuke. A najednou mu došlo ještě něco dalšího, díky čemuž v něm začal bublat vztek. Nejdřív jen zatnul pěsti, ale nedokázal to v sobě udržet. Rozčileně vykřikl a mrštil proti dveřím první věc, která mu přišla do ruky. A Sakuru to probralo.
Polekaně sebou škubla a všechno ostatní jí najednou došlo během vteřinky.
"A víš co mě štve nejvíc?!" začal už ale Sasuke. "Že teď si vezmou do parády nejen mě, ale i tebe!"
Hodil proti dveřím něco dalšího a pokračoval by, kdyby neuslyšel slabý hlásek.
"Jeden způsob by byl," zašeptala se sklopenou hlavou.
"Cože?"
"Způsob, díky kterému by ti všichni uvěřili..."
"Jo, to by sice byl, ale... počkat, počkat! To říkáš ty mně?"
"Nechci ti působit problémy a je mi jedno, jak to budu muset vyřešit."
"To je jediný důvod? Jen proto chceš odejít ze své země a vdát se za mě, člověka, kterého sotva znáš? Jen proto, že mi nechceš 'působit problémy'?"
Zčervenala. "Nechci tu zůstat bez tebe," přiznala. "Pokud to bude znamenat, že se musím odstěhovat a vdát se za tebe, udělám to. I když tě znám jen několik hodin. A..."
"A?" pobídl ji.
Podívala se mu do očí a pak se usmála. "A navíc tě miluju, Sasuke Uchiho."
Usmál se a rozevřel jí svou náruč. "I já tebe," zašeptal, když se mu stulila v rukou. Náhle se uchechtl. "Myslím, že to bude pro otce poslední kapka."
Její úsměv se na chvíli ještě víc protáhl, pak se zatvářila naprosto vážně a zavřela oči.
Věděl až moc dobře, co chce. Prstem jí přejel po tváři a po rtech, než vyhověl jejímu přání a políbil ji.

"Už jdu!" zareagovala asi čtyřicetiletá žena na naléhavé klepání a prudce otevřela dveře. "Sakuro? Co se to-"
Ale to už jí do náruče vběhla uplakaná růžovovláska. "Požádala jsem o rozvod, mami!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama